Někdejší forvard ostravského Baníku, již neexistujícího FC Karviná či jednoho z prvních reprezentačních výběrů samostatného Česka Marek Poštulka dělá v současné době asistenta trenéru Karlu Kulovi v druholigovém MFK OKD Karviná. Práce na ortopedické klinice v Petřvaldu se však drží.

Bohumínský rodák si s námi na sklonku týdne popovídal nejen o svém povolání, ale také o svém nástupci ve fotbalové rodině Poštulků či o momentálním stavu české kopané. Při rozhovoru působil klidným rozvážným dojmem, což je nejspíš způsobeno tím, že během kariéry získal velký rozhled, a tak má svým následovníkům v klubu určitě co říct.

Marku, poslední tři roky jste časově velmi vytížen. Dá se skloubit klasické zaměstnání na plný úvazek s prací u profesionálního fotbalového týmu?

Je to náročné, ale dá se to zvládnout. Jak? Dá se to skloubit třeba tak, že si musím vhodně rozvrhnout svůj pracovní plán na klinice. Všechny objednané lidi je třeba stihnout do půl druhé, což je tak akorát, abych sedl do auta a přijel do Karviné na odpolední trénink.

Co všechno jste si musel nastudovat, abyste mohl vykonávat práci fyzioterapeuta?

Nejsem přímo fyzioterapeut, jen rehabilitační pracovník. Ale něco jsem si nastudovat musel. Dělal jsem si rekvalifikační kurs, který trval asi třičtvrtě roku. K té práci jsem se dostal přes pana doktora Hustáka, bývalého lékaře Baníku, který už viděl, jak na tom jsem na konci kariéry se zdravím a jednou si mě v klubu vzal takhle stranou a dal mi dobrou radu. ‚Udělej si kurz, abys měl nějaký základ do dalšího života. Pak u nás můžeš nastoupit,‘ povídá. Poslechl jsem. V dubnu 2002 se klinika otevírala a já tam myslím v říjnu nastoupil. A vidíte, jsem tam už skoro devět let. Letí to.

S jakými známými osobnostmi, a nemusí jít jen o sportovce, jste se již na klinice v Petřvaldu setkal?

Tím, že jsme známí především jako sportovní klinika, potkával jsem se hlavně se sportovci. Možná, že nějaké další osobnosti se tam objevily, ale k nám na rehabku nechodily. Nejčastěji se mi do péče dostávají fotbalisté a hokejisté, těch je tam spousta. Už u mě byli třeba Tomáš Galásek, Marek Jankulovski, Martin Prusek, Pavel Kubina, Marek Malík a další.

V Karviné jste zaměstnán jako kondiční trenér, co všechno to obnáší?

Někdo si to možná představuje tak, že klukům dýchám na záda v tělocvičně nebo posilovně, ale není to tak. Kondiční přípravu jako takovou má rozpracovanou hlavní trenér Karel Kula, ale samozřejmě s námi spoustu věcí konzultuje. Z pozice mého povolání mám na starost hlavně kluky, kteří jsou po zranění, těm se věnuju nejvíc. Dostávám je do pohody, aby byli připraveni naskočit do hry a získávali herní jistotu. Dávám jim rady, jaké cviky by měli provádět a v jaké intenzitě, jak postupně zatěžovat zraněné místo a tak.

Máte jako někdejší útočník tendenci mluvit trenéru Kulovi do sestavy, co a jak by se mělo hrát v útoku, kteří hráči by nastoupit raději neměli a podobně?

To ani ne, Karel se mě pochopitelně ptá na můj názor, kterým přispěju, ale jsme tady kolektiv lidí, zodpovědných za přípravu mužstva a taktiku, takže je to především týmová práce. Názory mají všichni, Karel si je vyslechne, ale nakonec je to stejně na něm. Někdy však máme specifické tréninky, kde mám na starost jen útočníky, to je pravda. Pracuji jak s dorostenci, tak s hráči áčka. Do role útočníka se stále umím vžít.

Co všechno jim radíte?

Bavíme se o tom, jak hraje soupeřovo mužstvo a jak vyzrát na různé herní systémy. Hlavní je pohyb útočníků. Nejvíce branek padá na první tyči, to hráčům vštěpuji neustále do hlav. Vím to z vlastní zkušenosti, a tak jim říkám, ať tam vždycky někdo stojí. Z tohoto prostoru jsem já sám dával mraky branek.

A jak?

Především hlavou (úsměv).

Vy jste ve své době patřil k obávaným ligovým kanonýrům a nakoukl i do reprezentace. Dokonce jste mohl s týmem odcestovat na legendární EURO 1996 do Anglie, kde Češi senzačně brali stříbro, je to tak?

Ano, nominace už byla skoro v kapse. Hráli jsme jeden z posledních přáteláků před mistrovstvím. Bylo to ve Vítkovicích s Tureckem, tuším, že v dubnu (koncem března – pozn. aut.). Naskočil jsem na pár posledních minut, ale to nešťastné koleno mi tam bohužel prasklo potřetí a definitivně naposled.

To vás muselo obrovsky mrzet. Nejet na závěrečný šampionát, který ještě k tomu dopadl tak výborně...

To víte, že jsem to obrečel, ale už to dávno přebolelo. Díval jsem se pak na naše zápasy v televizi a držel palce. Ale je to divný pocit říkat si, že jste se po anglických trávnících mohl prohánět vy sám. Nedá se nic dělat.

Jaký máte vůbec názor na současné dění v české reprezentaci? Líbí se vám styl, kterým národní tým hraje?

Líbí nelíbí, je třeba si hlavně uvědomit, že zlatá generace tady už byla a že teď se bude na nějakou další zase notnou dobu čekat. Jsme malá zemička, nemůžeme mít každou generaci výjimečnou. V době, kdy jsem hrával já, zde byli Nedvědové, Šmicerové, Poborští a další, ale tyhle slavné časy už prostě skončily. Musíme si teď na nějaký výraznější úspěch pár let počkat a vychovat si nové mladé hráče. Tak to vnímám já.

Může nějakého vychovat i Karviná?

Proč by ne? V Karviné se dbá na mládež hodně. Já věřím tomu, že nějaký talent se tady určitě najde. V jakém horizontu? Klub je relativně mladý, vzniknul před osmi lety v roce 2003, takže to ještě bude nějakou dobu trvat, řekněme tak deset let. Už teď se ale objevují nové naděje, které nakoukávají do reprezentačních výběrů.

Díváte se na fotbal v televizi?

Občas ano, třeba Ligu mistrů si nenechávám ujít, ale většinou z ní stejně vidím jen první poločas. Potom usnu. Koukám se i na reprezentaci.

A sledujete i výsledky Baníku? Co říkáte na jeho počínání v letošní sezoně?

No je to bída, nebudeme si nic nalhávat. Na to, že je pár kol do konce a tým dal na jaře jen pět branek, a to ještě tři teď s Budějovicemi, tak je to z mého pohledu útočníka hodně tristní bilance. Ale takové sezony občas bývají. Baníku momentálně chybí pořádný útočník. Možná na kluky dopadají i problémy, které v Baníku jsou. Dopodrobna do zázemí klubu nevidím, je to jen můj dojem z pohledu diváka.

Co děláte, když zrovna nepracujete? Máte vůbec nějaký volný čas?

Tak to zase ano. Jsem sice dost vytížen, ale volný čas si vždycky najdu. A co dělám? Sport je moje droga, takže sportuju. Hraji badminton, plážový volejbal, chodím běhat. I když má kolena už nejsou bůhvíco, snažím se nějak hýbat. Nejvíce mě baví plážový volejbal. Ten je mou hlavní volnočasovou aktivitou přes léto, které se už pomalu blíží. Před léty jsme jezdívali s partou na ostravskou ligu amatérů, která se hrála na Varenské. Teď už se nás jen pár scházívá v Bohumíně. V místním Aqua centru je hřiště, takže si rádi zahrajeme jen tak pro radost.

Váš synovec Patrik působil v Karviné v mládežnických výběrech. Teď hraje krajský přebor za Bohumín. Jakou mu prorokujete budoucnost?

Patrik se seznamuje s dospělým fotbalem. Loni začal za muže, zatím je takový bojácný, ještě si nevěří. Přeci jen mužský fotbal je daleko rychlejší a tvrdší. Ale to je normální. Já v jeho letech býval stejný. Nedávno jsem mluvil s trenérem Bohumína a ten mi řekl, že se Patrik zlepšuje, tak uvidíme. Mohl by to časem dotáhnout i do nějaké vyšší soutěže.

Je to také útočník jako jste býval vy. Chodí si k vám pro rady?

On je svoje povaha a navíc je ještě hodně mladý, takže ty rady si zase tak moc nebere. Zatím se otrkává a přijde na to jak hrát určitě sám. Ale když se tady zrovna bavíme o mladých hráčích, tak bych řekl, že velkou výhodu mají ti, kteří si přechod do mužů zase tak moc nepřipouštějí a jsou na hřišti správně drzí. Ti mají vždycky výhodu.

To také Patrikovi radíte?

To mu radím skoro pořád (usměv).

Jak dlouho to trvalo vám, než jste se rozkoukal v dospělé kategorii?

Já měl výhodu v tom, že v šestnácti letech jsem dostal šanci v ostravské juniorce, kterou tenkrát vedl Miloš Bialek ve třetí lize. Věkový průměr mužstva byl kolem sedmadvaceti let a najednou se tam objevil šestnáctiletý klučina. Vzpomínám si, jak jsem přijel na soustředění do Šilheřovic a společně se mnou tam zrovna přijely děti Zdeňka Šajtara, který tenkrát v Baníku působil. Byly stejně staré jako já (úsměv). Pochopitelně jsem všem hráčům v kabině uctivě vykal. Za dva roky jsem šel na vojnu do Tábora a tam jsem během dvou sezon herně dospěl. V té první se mi navíc střelecky dařilo. Dal jsem 28 branek a byl nejlepší střelec třetiligové soutěže. A to jsem ještě pět týdnů nehrál kvůli sádře na zraněném kotníku.

Zatímco Baníku pořádný útočník schází, v Karviné je jich momentálně hodně. Jsou dostatečně využívaní?

Máme tady opravdu dost kvalitních útočníků. Radzinevičius, Vrána, Opic, Látal, Presl, to jsou všechno hráči, kteří mohou hrát v základu. Oproti podzimu, kdy jsme se s počtem ofenzivních hráčů trápili, je to obrovský rozdíl. Pochopitelně se všichni do základu nemohou vměstnat, ale pro tým je prvořadé, že mu to šlape. Není důležité, jestli hrajeme na jednoho nebo na dva útočníky. Důležitá je spolupráce celého týmu, třeba podpora ze zálohy. Musím ale útočníky pochválit, na tréninku na sobě pracují opravdu důkladně.

A který z karvinských forvardů se nejvíce blíží vašemu pojetí hry?

Asi Radzi (Litevec Tomas Radzinevičius – pozn. aut.). To je takový ‚durchšlok‘. Do všeho vletí po hlavě jako kdysi já (smích).