Chvilku jste byl nejstarší hráč v kabině, ale po návratu Marka Janečky a příchodu gólmana Libora Hrdličky vám tento přívlastek už nepatří. Předpokládám, že vám to asi moc nevadí, že?
Vážně ne. Patřím ale k těm zkušenějším, proto se snažím mladším klukům pomáhat, to je jasné. Já se ovšem mladý pořád cítím a to je nedůležitější. Jen škoda toho zranění, ale to je fotbalový život, bohužel.
Vy jste toho, ale měl trochu víc.
To je pravda (smích). Zdravotní komplikace začaly v předposledním kole nadstavby proti Bohemce, to jsem si natrhl achilovku a náš pan doktor Vojkůvka mi musel dát nohu do sádry. Kvůli tomu jsem si musel sám píchat injekce, a to mi nedělá dobře. Před barážovou odvetou v Jihlavě, kam jsem samozřejmě chtěl s týmem odjet jako morální podpora, jsem si proto nechal píchnout injekci tady na stadionu a šel kluky pozorovat na trénink. Vtom se mi zamotala hlava a já spadl na betonové schody u střídačky.
Otřes mozku?
To naštěstí ne. Ale jakmile jsem se probudil, tak vedle mě už byla záchranka, kterou kluci zavolali a přerušili kvůli tomu trénink. Prostě jsem si rozbil hubu, natekl mi ret – štěstí v neštěstí. Místo odjezdu do Jihlavy jsem strávil den v nemocnici.
Ale v Jihlavě jste byl.
Jo, nakonec jsem se tam úplně rozbitý dopravil (smích). Zaplaťpánbůh, že jsme ligu zachránili, byly to neskutečné nervy!
Po Jihlavě následovala dovolená. Se sádrou asi nic moc, ne?
První týden ještě ušel, ale v tom druhém jsem chytil neštovice. Dalších čtrnáct dnů bylo hrozných! Nakonec se to zlepšilo a začal jsem chodit na rehabilitace k naší Ivetce Navrátilové a postupně jsem se dával dohromady i s pomocí nového člena realizačního týmu Petra Horáka, což je náš kondiční trenér.
Řeči typu, že po třicítce se vrcholový sportovec o sebe musí víc starat, mají něco do sebe?
Dřív jsem si říkal, že to jsou bláboly, ale ono ne. Je to tak a cítím to na sobě. Opravdu se víc o sebe starám a říkám to i našim mladým klukům.
Když jste po prodělaných neštovicích přišel do kabiny, poznal jste tam vůbec někoho?
Ale jo, i když se kluci dost obměnili. Ale k fotbalu to patří, je to běžná věc. Kluky jsem poznával za pochodu, navíc jsem pokladník, takže oni mě ještě ani pořádně neznali a já je už kasíroval (smích).
Jak se momentálně cítíte po odehraných zápasech?
Odehrál jsem poločas proti Třinci, celý zápas za béčko v Heřmanicích a naposledy jsem naskočil na pár minut v Příbrami a musím říct, že se cítím po dlouhé pauze dobře. Vždycky je fajn, když se můžete jít rozehrát za béčko. V plném tréninku jsem tři nebo čtyři týdny a to je nejdůležitější.
Fotbalová sezóna je v plném proudu a hokejová od začátku září už také. Byl jste už na extralize v Třinci nebo Vítkovicích?
Hned po duelu v Příbrami jsem vzal Martina Kouřila do Třince, který hrál s Litvínovem. V sobotu jsem mu řekl, že pokud v Příbrami vyhrajeme, tak mu naplánuju super nedělní program – a stalo se. V neděli od tří hokej, potom derby Sparta – Slavia a večer jsme ještě šli do kina na nového Ramba (úsměv).
S kým budete jezdit na hokej, když vaši parťáci Lukáš Budínský s Tomášem Wágnerem už jsou pryč?
S Míšou Petráněm, Márou Hanouskem nebo právě s Martinem Kouřilem. Přiznám se, že kvůli hale a útulnosti je mi sympatičtější Třinec, ale to neznamená, že do Vítkovic nebudu jezdit. Bude také záležet na soupeřích, kteří do Třince nebo Ostravy zrovna přijedou.