Pavle, jaký byl první půlrok v Baku? Nelitujete svého kroku zkusit štěstí daleko od domova?
Vůbec toho nelituji, je to moje první zahraniční angažmá a vidím, jak fotbal může fungovat i jinde. Určitě mě ten půlrok obohatil a jsem rád, že mi bylo umožněno to zkusit. Musel jsem si zvykat na mnoho jiných věcí, především se naučit cizí jazyk, zvyknout si na jinou kulturu i trochu jiné tréninky.

Můžete být konkrétnější?
Trochu rozumím rusky, trenéři s námi tak převážně mluví. Máme ovšem i překladatele do angličtiny. Naopak jsem si myslel, že budu rusky lépe mluvit - na tom musím dost zapracovat. Ovšem co nutně potřebuji, vyřídím v angličtině. Co se týče tréninkových jednotek, tak před nimi jsme byli pořád na báze (tréninkové centrum – pozn.), kde jsme měli sraz ve dvě hodiny odpoledne, a trénink býval od půl páté. Ale zase byl pokaždé jen jeden denně.

Byla velká pomoc v osobě spoluhráče Zdeňka Folprechta, který do klubu přesídlil taktéž v zimě z Liberce?
To byla ohromná pomoc. Moc si nedokážu představit, co bych tam zpočátku sám dělal, to by bylo hodně nepříjemné! Trávili jsme spolu hodně času, byla to velká výhoda. Navíc jsem tam měl s sebou rodinu, to mi pomohlo nejvíc. Paradoxně jsem ženu a syna viděl častěji, než když jsem byl v Karviné. A to jsme byli od domova tři a půl tisíce kilometrů (smích).

Věděl jste hned od začátku, do čeho jdete?
Vůbec ne. Samozřejmě jsem viděl nějaké fotky, ale realita bývá jiná. Nevěděl jsem, jakou bude mít tamní liga úroveň, jak bude vypadat město a tak dále. Byl jsem plný očekávání.

Baku se přezdívá „malá Dubaj“. Byl jste někdy v Dubaji, abyste si mohl ověřit, zda to sedí?
Jo, v Dubaji jsem byl. Nějaké porovnání tedy bylo a musím říct, že se to tomu blíží. Novostavby a hotely jsou na každém kroku. Na druhou stranu jsem poznal i ta horší místa Baku. Obyvatelstvo se tam také dělí na bohaté a velmi chudé. Centrum města je fakt krásné a na špičkové úrovni. Pořád je tam co dělat.

Pojďme ke sportovní stránce. Neftchi v zimě posilovalo, protože podzim dopadl katastrofálně, skončilo se na předposledním místě. Ovšem při pohledu na tabulku po konci soutěže jste se vzhůru nakonec nepropracovali. Je to zklamání?
Určitě je. I když jsme měli před jarem velkou ztrátu, tak přesto vedení klubu vyhlásilo útok na poháry – z osmi týmů jdou hned čtyři do pohárových předkol. Zpočátku to vypadalo dobře, ale posledních pět kol nám nevyšlo, hned čtyřikrát jsme prohráli, došel nám dech a bylo po nadějích. Ale v jarní tabulce jsme skončili, tuším, na třetím místě.

Jakou jste měl pozici v týmu?
Trenér mi věřil, takže velmi dobrou, až mě to samotného překvapilo (úsměv). Odehrál jsem vlastně všechno s výjimkou dvou tří utkání, kdy jsem laboroval s nataženým svalem. Už jsem to říkal, začátek jara nám vycházel, nedostávali jsme góly a bylo to fajn. Konec už byl horší.

Jakou úrovní se podle vás může pyšnit ázerbájdžánská liga?
Nejvyšší soutěž má osm týmů, od nové sezóny se rozšíří na deset. Úroveň je odlišná od té naší, ale tím neříkám, že je horší nebo lepší. Je to úplně něco jiného. Určitě není tak náročná na fyzickou kondici, není tam tolik soubojů. Naopak je otevřenější a víc herní než u nás. První dva týmy Karabach a Gabala jsou neskutečně silné, můžou si dovolit velmi kvalitní hráče, to v Česku nepotkáme. Ostatně Plzeň na Karabach jistě nevzpomíná v dobrém.

Na špičkové, opět se pohybujeme trochu někde jinde. Neftchi má 150 zaměstnanců, o A-tým je parádně postaráno. Máme dva maséry, dva fyzioterapeuty. Každý člověk má jasně danou práci a my se můžeme starat jen o fotbal. Cokoliv potřebujeme, nám zařídí. Stadion má kapacitu 15 tisíc míst, je starý pět let, ale moc lidí nechodilo. Přeci jen se na návštěvách asi podepsal špatný podzim. Nejvíc lidí přišlo na zápas s Karabachem, asi pět tisíc. Jinak zpravidla chodilo okolo dvou tisícovek lidí.

Ázerbájdžán má kolem deseti milionů obyvatel, tedy podobně jako Česká republika. Jak jste se dopravovali na venkovní zápasy?
Autobusem, protože všechny týmy sídlí kolem Baku. Jezdili jsme převážně třicet nebo čtyřicet minut. Pouze dva výjezdy byly delší, kolem tří až čtyř hodin. Takže úplně v pohodě.

Měl jste možnost sledovat jarní zápasy Karviné?
No samozřejmě. Viděl jsem všechny na internetu. Když se kryly s našimi v Baku, tak jsem si je pustil ze záznamu. Mám tedy přehled, kluci to zvládli bravurně. Poměrně brzy se liga zachránila, což je moc fajn. Hlavně zápasy s Plzní, Slavií a teď se Spartou byly fakt super. Dvakrát jsem měl možnost kluky vidět i přímo na stadionu - byl jsem na Slovácku a v pátek právě v Karviné na Spartě. Bylo fajn je zase všechny vidět, moc jsem se na ně těšil.

Aktuálně si užíváte zasloužené volno. Jak dlouho se zdržíte a kdy vám začíná příprava na novou sezónu?
Sezóna nám skončila poměrně brzy, už 29. dubna. Je to z důvodů konání Islámských her, které nám de facto posunuly i start sezóny. Začínáme zřejmě týden po startu české ligy, tedy první srpnový víkend. Doma budu až do 20. června s tím, že ale od prvního června musím plnit individuální tréninkový plán. Ovšem je to něco za něco, protože podzim trvá až téměř do Vánoc. Poslední zápas nás čeká asi 22. prosince.