Honzo, máte za sebou po dvou trénincích také zápas proti Senici. Jaký byl?

Byl jsem mile potěšen, jakým způsobem se nám podařilo zvládnout první poločas. Byli jsme lepší, dvakrát jsme trefili tyč, další šance tam také byly, ale paradoxně jsme prohrávali. Do druhé půle Senica prostřídala a my jsme pod dojmem sebeuspokojení vypadli na čtvrthodiny z rytmu, což nás stálo celé utkání. Druhá půlka zápasu už nebyla z naší strany tak živá. Přeci jen bylo vidět, že kluci mají za sebou deset dnů tvrdé přípravy. Výsledek není dobrý, ale díváme se především na výkon. Na odstranění chyb se dá neustále pracovat.

Rozhodl o osudu zápasu druhý gól?

Asi ano. Nikdo nečekal, že ten hráč to trefí takhle dobře a přesně. Ale znovu za sebe říkám, že ten výsledek nebyl až tak důležitý. V přípravě by mělo být nejdůležitější to, jakým způsobem jsme hráli, a zda se nám dařilo si přenést určité věci z tréninku i do zápasu.

A to se podařilo?

Musím říct, že jo. Až jsem z toho byl sám překvapený.

S čím jste do Karviné přišel?

S panem Vlkem i trenérem Weberem jsme se bavili o tom, že by moje pozice měla být stejná jako v Brně i na Slovácku. Abych tedy řídil obranu a snažil se co nejvíc pomoct mladým klukům a především oběma dalším stoperům Jovimu (Mihailo Jovanovič – pozn.) a Vencovi Cvernovi, aby se z nich stali ještě lepší stopeři a nějaké zkušenosti ode mě přebrali. Určitě to nebude tak, že bych tady někoho školil a psalo se jen o mně. To rozhodně ne!

Vypadá to, že v Karviné budete hodně vytížený. To se však nedalo v poslední době říct v souvislosti se Slováckem, kde jste toho moc neodehrál.

Trenér Habanec udělal po jedenáctém kole nějaké změny a ty se dotkly také mě. Najednou se tedy všechno obrátilo a do konce podzimu jsem to nesnášel úplně nejlépe. Pořád jsem o tom musel přemýšlet, rozebírat si to. Nebylo to lehké období. O to víc jsem byl rád, že se mi už ke konci podzimu ozvala Karviná a počkala až do léta, protože jsem ještě chtěl ten půlrok z rodinných důvodů strávit ve Slovácku. Musím poděkovat panu Vlkovi, za seriózní jednání. Jasně jsem mu poté řekl, že pokud bych měl jít do druhé ligy, tak Karviná bude na prvním místě. A to se také stalo.

O nejvyšší soutěži jste neuvažoval?

Ale ano. Pokud by přišla nabídka z okolí 100-150 km od Brna, tak bych to asi vzal. Ale někam do Čech se mi už moc od rodiny nechtělo.

Někde jsem četl, že právě preferujete moravské angažmá. Takže s konečnou lokalitou jste spokojený?

Ano, ale kdyby to bylo ještě o sto kilometrů blíž, tak by to bylo úplně ideální (úsměv). Na Moravě jsme se s rodinou usadili, koupili jsme si v Brně dům, děti jsou tam zvyklé a navíc mají zaběhnutý režim. Nebylo by jednoduché se sbalit a odjet někam dál. Na rodině jsem hodně závislý.

Zpět ke středečnímu duelu. Cítil jsem trošinku nostalgie, když jste se hned v prvním utkání za Karvinou vrátil blízko k Uherskému Hradišti?

Nostalgii bych cítil, kdybychom hráli v Kutné Hoře, kde jsem se narodil. Byl jsem spíše potěšený, že se za mnou přijeli podívat kluci ze Slovácka. Přeci jen Kněžpole je takřka za rohem. Udělali mi radost. V Hradišti mám lidi rád, ale na nostalgii není čas. Fotbalová kariéra pokračuje dál. Slovácko už neřeším, ale samozřejmě mu budu fandit. A že jsme zrovna poblíž hráli přátelák? Spíš náhoda a na druhou stranu hlavně doufám, že takhle daleko už nepojedeme (úsměv).

Další věc, která vás musela potěšit, byl dres s vaším číslem 26. S tímto číslem jste hrál i ve Slovácku, jste pověrčivý?

To ne, ale děti mi řekly, že by bylo dobré, kdybych s šestadvacítkou pokračoval i tady v Karviné. No a když za mnou přišel náš kustod Venca a řekl mi, že to číslo je volné, tak jsem vůbec neváhal.

A na závěr se musím zeptat, zda máte navigaci, anebo jestli jste si už koupil mapu Karviné a okolí? (V lednu během zimní přípravy se totiž Trousil v lese v okolí Uherského Hradiště ztratil a kromě spoluhráčů jej hledali i policisté – pozn.).

Všechno mám, ale zase se mi přihodila další věc. V neděli, když jsem tady v neděli pozdě večer jel, tak mi bylo řečeno, že musím těsně před Karvinou objet most, který je směrem od Ostravy uzavřený. Tak jsem se dostal na nějakou objížďku, nikde nikdo, lampy nesvítily. No nevím, co bych dělal, kdybych třeba píchl (smích). Jinak mě trenér uklidnil tím, že budeme běhat jen na hřišti. A kluci mi zase říkali, že pokud někdy někam vyběhneme, tak si mám s sebou vzít občanku nebo pas, protože Polsko je opravdu blízko (úsměv).